Rodinka Bylicova

Itinerář: 7.7. 2009 – 21.7. 2009

1. 7.7. Trolejbusem na Hlavní nádraží Ostrava

2. 7.7. Vlakem do Prahy

3. 8.7. Airport Express na letiště Ruzyně

4. 8.7. Ruzyně – Kyjev

5. 8.7. Kyjev – Bangkok

6. 9.7. Bangkok, hotel Convenient Resort

7. 10.7. Bangkok – Surat Thani

8. 10.7. Surat Thani – Koh Samui (Samui Orchid Resort)

9. 15.7. Koh Samui – Krabi (Diamond View, Tonsai Bay Resort)

10. 19.7. Krabi – Bangkok (13 Coins Resort)

11. 21.7. Bangkok – Kyjev – Praha

12. 21.7. Praha Hlavní nádraží – Ostrava Hlavní nádraží

1. a 2. den

Je devět večer. Adámka jsme odvezli k babičce, už mi začíná být smutno. Smažím řízky na cestu, balíme. Každý máme malou kopečku věcí, kterou Pavel pořád a pořád okrajuje. Za chvíli tam budu mít leda tak jedny gaťky. 22:25 vycházíme z domu. Zamykám. Máme všechno? Ne. Pavel se vrací pro dolary. Odjeli bychom bez peněz, taky dobrý. Tak znovu vykročíme pravou. Je to docela sranda, s batohem na záda jdeme na trolejbus a odtud směr Thajsko. Trolejbus nám ujel před nosem, takže 20 minut čekáme na další. Pavel má z toho druhé Vánoce, tímto dopravním prostředkem cestoval naposled v pěti. (Já denně do práce). Na nádraží musíme vyměnit špatně vytištěné jízdenky na vlak. Paní za okýnkem to evidentně nejde a je na nás naštvaná, jako bychom si je tiskli sami.

23:45 usedáme do rychlíku a frčíme do Prahy. Cestou prší, začínáme klimbat. Ve 4 ráno jsme v Praze na Hlavním nádraží. Hledáme kafe, záchod a místo na kouření. Bolí nás prdel.

V prázdné Fantově kavárně čekáme na Airport Express. Je zavřeno, a tak vytahuji z báglu závin a papkám snídani. Konečně nastoupíme do autobusu a jedeme na letiště. Řidič ten vehikl nejspíš ukradl, protože jede jak blázen. Jsme naklepaní jak ty řízky. Ze 40 minutové cesty udělá 20 minutovou. Jsme tady. Odbavíme se a hledáme kavárnu. Pavel si dává pivo za 140,- a já presso za 110,-. Málem mě omejou. 8:40 odlétáme z Prahy do Kijeva. Jsme tam za 2,5 hoďky. Hledáme smoking area a záchod. Tam je příšerná fronta, takže ze sebe udělám chromajzla a jdu na ten pro invalidy. Potom všichni ve smoking area hulí jednu za druhou, je třeba udělat zásoby na dlouhou cestu. V duty free kupujeme marlbora a glamourky po 19 euro.

Ve 14:00 nastupujeme do letadla. Je 14:45 a stále neletíme kvůli počasí. Začínám být drobet, fakt drobet nervózní. Nakonec se přece jen odlepíme. Dáváme si kafe a kolu. Po třech hodinách už nevím, jak si sednout. Chodím na procházku na záchod a stojím v uličce. Proklínám tuhle levnou ukrajinskou společnost. K jídlu je nějaká špatně identifikovatelná břečka, kterou však sníme i tak, hlady šilháme. Letíme něco přes 9 hodin. Přistáváme nad ranním rozsvíceným Bangkokem. Posunujeme si hodinky o 5 hodin (já o 6). Vystojíme frontu a pak nás pošlou zpět, nemáme jakési papíry. Běhám po letišti a spícímu chlapovi je beru z pultu. Konečně se dostaneme ven a dejchneme si pravého horkého thajského vzdoušku.

 3. den

 Hledáme taxi do hotelu. Zmetek taxikář nás pumpne o 500 THB. Kolem šesté ráno jsme ubytováni v Bangkok Convenient Resort a dáváme si vytouženou sprchu. Usínám. Pavel šmejdí kolem a už v 8 ráno mě budí, nechá mě celé 2 hodiny spát. Jdeme na snídani, dáme si toast, vejce, croissanty, džus a moře kafe. Jsem tak unavená, že se v něm málem utopím. Projdeme okolí hotelu, Pavel zkouší thajské pivo Singha a jakési maso u stánku.

 V 11:30 burcujeme recepční, ať zavolá taxi na letiště. Chvilku se handrkujeme o správný čas, nakonec nás posadí do minivanu. Jsme tu zase. Na letišti je lidí jak much, vidíme spoustu národností, typických oblečků židů, muslimů, thajců, buddhistů, černochů a podobně. Všichni hezky na jednom místě. Po dvou hodinách se jdeme odbavit.

Ženská na nás hledí – bodejť ne. Máme blbě čas (ta moje 1 hodina navíc) a jsme tu o den dříve. Pavel je nasraný, háže všechno na mě, já taky. Chvilku po sobě štěkáme, pak jdu zjistit výměnu letenek na dnešek. Bohužel. Rozhodneme se koupit si nové letenky a odletět už dnes. Vyplázneme 3200 THB a jdeme opět čekat další 2,5 hodiny. Bloudíme po letišti tam a zpátky a pořád dokola, až máme oči do čtverečku. Zajdeme si na oběd. Pavel si dává sushi, já rýži a grilované kuřecí kousky. Ta rýže byla kari a dvě zrnka mi málem spálila držku. Platíme 220 THB a ještě ice latté po 90 THB. U stánku na letišti fungují cestovky, kupujeme si za 1800 THB bus – ferry – bus z letiště Surat Thani na Koh Samui. 15:25 odlétáme do Surat Thani. Je to sympaticky krátký let, hodina dvacet. Ještě než se letadlo odlepí od země, oba spíme jak zařezaní. Už to zvládneme i v sedě. Prší. U letadla fasujeme deštníky a běžíme do haly pro bagáž. Kupodivu ji najdeme.

Čeká na nás chlapík s cedulí a minibusem nás kamsi hodinu a půl veze. Pak přestupujeme do velkého autobusu, kde nás čekají další 2 hodiny jízdy. Nevím, jak všude jinde, ale v Thajsku je zhruba 5 hodin jízdy „kousíček“. Za tmy přijíždíme do přístavu, je sedm večer a odplouváme trajektem. Kupujeme si koly a chipsy. Strašně mě bolí oko, mám nějaký bordel v čočce a nejde ven. Slzím. Na lodi je strašný vítr. Brečím. Po hodině a půl jsme na Koh Samui. Bereme taxíka za 500 THB a asi 25 minut jedeme do hotelu Samui Orchid Resort. Recepční je z nás trochu div živá, jsme tu o den dříve. Ubytuje nás v krásném bungalovu u obrovského bazénu. Zaplaveme si, zajdu do recepce koupit koly, jedna za 20 THB. Pak už padáme únavou.

 4. den

 Ráno se budíme v 10 hodin, zaspali jsme snídani. Bereme si taxi na pláž Lamai za 200 THB tam i zpět. Naše pláž je sice krásná, ale v noci byl odliv a tak tu není žádné moře. Dneska je krásně, ani mráček. Procházíme se po pláži Lamai. Je úžasná. Hned bych skočila do moře, ale tak nějak jsme zapomněli plavky. Jdeme se najíst do restaurace, Pavel si dává smaženou rybu a hranolky, já rýži a kuřecí kousky v omáčce. Úžasné. Ještě pivo a džus, platíme 480 THB. Kupujeme 10 kusů pohledů a známky za 120 THB. V kavárně si dáme latté, píšeme pohledy domů. (Mimochodem, přišly přesně měsíc po napsání.) Ve Family shopu kupujeme opalovací krém. Před obchodem máme sraz s hotelovým taxíkem. Auto nikde. Vydáme se tedy pěšky. Pavel kupuje 3 žraločí zuby a náramek z kostí ryby, celkem za 1200 THB. Málem mě švihne. A to jsem to ukecala z dvou tisíc. Pavel si ještě kupuje košili za 350 THB. Vykoupil by to tam všechno, musím ho krotit.

Chytáme taxi – dobytčák za 200 THB do hotelu. Skočíme do příšerně teplého bazénu a chytáme bronz. V baru si kupuji ananasový shake za 40 a Pavel pivo za 80. Procházíme se po prázdné pláži, sbíráme první mušle. Je jich tady hromada. Škrábnu si nohu o korál, jenom doufám, že mi neupadne.

 Na večeři jdeme do blízké restaurace, kde jsme jedinými hosty. Tak nějak jsme skoro jedinými hosty i v obrovském hotelu a mám pocit, že v celé vesničce. Dávám si kokosový shake, kokosovou polévku (jsme na kokosovém ostrově) a rýži s kuřetem. Pája zase pivo, nudlovou polévku s kuřečím a taky rýži a kuře. Úžasná bašta, krásná a neopakovatelná vůně. Platíme kolem 400 bathů a vydáváme se na cestu do hotelu. Je tma jak v … Ještě si jdeme zaplavat do bazénu, nad hlavou se klátí palmy a nebe je celé poseté hvězdami.

 5. den

 V 8 ráno jdeme na snídani, kupodivu jsme tu včas. Papáme croissanty a kávu. Hotelovým taxi zdarma (konečně) jedeme na Lamai. Je zataženo, plavky bereme pro jistotu do batohu. V cestovce si vyjednáváme výlet do safari parku. Bloudíme uličkami, až dojdeme k otevřenému boxerskému ringu. Jsou tam ženské i chlapi a trénují thai box. Sedneme si naproti do kavárničky na kolu a pivo a pozorujeme cvrkot. Pak vejdeme do obchůdku Thai massages, kde se nás ujmou dvě usměvavé Thajky. Svléknu se a dostanu zápasnické gatě. Pavel nemá trenky, takže se nechce svlékat, holky to pořád nechápou a málem mu to sundají samy. Ležíme vedle sebe a chrochtám blahem. Moje Thajka mi natahuje nohy, prsty – asi doufám, že budu pak vyšší. Pavlovi zase ta druhá hopsá po zádech.Pavel nemluví, myslím, že už ho ani neslyším dýchat. Vyfotíme se s těmi dvěma tyrankami, zaplatíme 400 bathů a stovku dáme dýško. Klaní se až k zemi. Pavel už jde zase rovně. 

Zajdeme na net a píšeme zprávy domů. Ve 14:45 nás čeká hotelové taxi (zdarma – juchů). Pavel si ještě u stánku kupuje za 30 něco, co je prý kuře. Chutná to po medu. Dobytčákem jedeme do hotelu. Počasí je na draka, zvedá se vítr a místy prší. Koupíme si lístky na Animal show v našem hotelu, které máme za polovičku. Platíme 600 THB a ještě 600 za 3 fotky s tygrem. Jsem zvědavá, jestli nám vrátí prachy, když mi uhryzne ruku. Nejdříve jdeme na úžasnou lachtaní show, na které nám dojdou baterky ve foťáku. Klasika. Pavel běží do bungalovu pro nové a potom pokračujeme na prohlídku akvária. 

Úžasné rybičky, ryby jak prase, žraloci a další potvory. Za 20 bathů si kupujeme zelí a krmíme kleštěmi karety. Je to fakt super.

Pak labyrintem ve tmě se dopatláme až ke klecím. Je to tady. Ti tygři vůbec nevypadají přátelsky, jeden zmetek na nás cení zuby. Když ho vyfotíme a blesk mu zasvítí do očí, naštve se ještě víc. No, doufám, že to nebude ten, se kterým se máme fotit. Aby si nás třeba nepamatoval... Za chvíli nás dovedou za ruku do klece, kde trůní fakt velká obluda. Vůbec se nehýbe. Galantně přenechám Pavlovi místo u hlavy. Křečovitý úsměv, cvak a je to. Z klece mizíme tak rychle, jak jen to jde. Za pět minut máme CD s naším adrenalinovým zážitkem. Pavel vypadá, jako kdyby mu úsměv někdo přišpendlil.

Prší, prší, jen se leje. Jdeme papat, je půl páté. Dávám si melounový shake, Pavel pivo. K jídlu máme jakési slizké nudle s kuřetem. Voní to perfektně. Pavel má takový hlad, že sežere i trávu a jakési výhonky, co nejdou ani pokousat. Jdeme se projít po pláži, Pája šmejdí a hledá mušle. Chytá mě sr... Beru to úprkem do chajdy. Už se stmívá, ale Pavel si nedá říct, pořád se prohrabává hromadami mušlí a hledá tu nej. Dáme si sprchu a zalehneme. Chvíli si čtu, Pavel sleduje na HBO nového Harryho Pottera.

6. den

 Zase vstáváme v 8 ráno. Jdeme na snídani, dáme si toasty a croissanty a kávu. Pak už balíme na výlet. Optimisticky si obleču plavky, počasí je sice právě hrozné, ale v Thajsku se mění co půl hodiny. Před recepcí čekáme na jeep, začíná se zvedat vítr. Prší. Leje jak z konve. Jedeme s džípem, společně s pěti Uzbekistáncema, šíleným řidičem a jeho omývačem oken. Řidič jede, co to dá. Křečovitě se držíme madel, tak tak, že nevypadneme. Napadá mě, že jsme přežili letadlo a zabijeme se s blbcem v džípu. Dorazíme do Namuang Safari parku.

Postavíme se do řady a čekáme na slona. Začíná tropický liják. Během chvilky jsme mokří jak myši. Pak vyfasujeme deštník a hupneme na slona. Vydáme se na sloní trek džunglí, trvá to asi 10-15 minut. Průvodce seskočí a fotí nás. Opět došly baterky. Že se vůbec divím. Dáváme mu tedy kameru. Pavel mu strčí 10 dolarů, průvodce se klaní i se slonem. Pak běžíme na sloní show. Malé slůně tančí, stojí na 1 noze, udělá guvno jak motyku, hraje fotbal. Pak vybírá chobotem příspěvky. Dám mu dolar (jsem škrt). Jeho páníček mě volá blíž, slon si klekne, ohne nohu a vysadí mě na hřbet. Držím se řetězu, co má kolem krku. Pohladím ho – má příšerně chlupatý krk i záda! Pak přesvědčím i Pavla, za 100 bathů mu vleze na hřbet taky.

Následuje opičí show. Chudinky jsou zmalované jak travestiti a oblečené do barevných oblečků. Pak postoupíme na krokodýlí show. Krotitelé musí být totální magoři – strkají hlavu těm obludám do tlamy, tahají je za ocas... Mokří už jsme tak, že to více ani nejde. Balím se do ruč-níku. (Ještě, že mám ty plavky, bo jinak nevím...) Nasedáme do džípu a jedeme na vodopády. Jsou hezké, ale pohled na další masy vody trochu znechucuje. V safari parku se ještě fotím s malým tygříkem za 200 THB. Málem mě rafnul, potvora. Adulkovi tričko a kraťasy se slonem, celkem za 400 bathů. Pak u jedné domorodkyně koupíme kokosové ořechy, ve kterým je mýdlo ve tvaru květiny. Nasedáme do jeepu a jedeme do prudkého kopce džunglí. Pavel a dva Uzbekistánci si sedají na střechu. Jsou mokří jak myši. Následuje thajský oběd, dostaneme úžasnou polévku s kuřecím, která chutná jak boršč. K tomu tyčku z listového těsta. Pak rýži a kuřecí maso v omáčce. Výborné a voňavé. Jako dezert máme ananas a meloun a takové hořické trubičky.

 Před restaurací najdeme klec s opičkami. Pavlovi jedna podá ruku, mě nohu. Od šíleného řidiči dostávám nádhernou thajskou květinu.

Prý se dává do thajských jídel. Tak příště, no. Nasedáme do džípu a navštěvujeme chrám Suan Dharmapala. Ve Wat Khunaram si prohlížíme mumifikovaného mnicha v meditující poloze. Zmrzlí a mokří jak myši dojedeme do hotelu, dáme si horkou sprchu, v baru u bazénu kafe a melounový shake a pivo. Platíme 120 THB. Jdeme si hajnout. Je 15:30, ale jsme uondaní, usínáme.

V půl šesté jdeme do marketu pro nějaké kokinka, chipsy a koblížky a deník na záznamy cest z Thajska. Platíme 300 bathů a jdeme do restaurace na večeři. Dáme si nudlovou polévku s kuřecím a vepřovým, Pavel ještě skleněné nudle s masem, kokosové shaky a vodku. Pavel to ještě zazdí kávou. (Pak má problém do chajdy doběhnout).

Sedíme na terase, píšu deník. Neprší, ale je šílený vítr. Palmy se tak kymácí, že mám strach, aby tu nějaké zbyly. Tak, je 21:30, půjdeme si pustit nějaký film.

7. den

 V devět jdeme na snídani. Dneska první změna – přidali meloun a ananas. Taxi na pláž nestíháme, musíme čekat na další ve 12 hodin. Okraju nektarinky, které zbyly z domu a jdeme nakrmit zvířátka před bungalovem. Opičky se o to perou, jako kdyby týden nejedly. Dáme i místním smraďochům (pravděpodobně vydry), natahují se přes mříže a kňučí jak děcka. Odjíždíme na pláž Lamai. Nejdříve internet (50 bathů) a dvě naše fotky na slonovi necháme za 40 vytisknout jako pohlednice. V cestovce kupujeme lístky na pick-up, autobus, ferry a autobus na Krabi. Platíme 1100 bathů, což je vzhledem k počtu dopravních prostředků a kilometrů za hubičku. Jenom doufáme, že nás tam fakt odvezou. U stánku si koupím čerstvý kokos s brčkem za 30, Pavel šmejdí po hadrech a kupuje Adulkovi thajské boxerky za 200. Konečně jdeme na pláž, dneska jsou vlny jak prase.

 Nedočkavě ze sebe strhám oblečení a vrhám se do nich. Pod nohama měkkoučký písek – paráda. Pavel okolkuje, nechce se svlékat na pláži, protože je chytrák pod kraťasama zase naostro. Jde tedy do plážové restaurace na záchod. Pak ho přepadne postarší Thajka se zbožím – masáží nohou, pemzou a jakýmsi sajrajtem. Neumí odmítnout, chvilku se vybavují (to by mě zajímalo, jak) a Thajka už mu skočí na nohy. Začíná kapat, tak se přesuneme do hospůdky na pláži a dáme si kávu, špagety a nudle s kuřecím. Mňamka. Zaplatíme 280 bathů, pak se procházíme po pláži a očumujeme hotely a chatičky.

Na hlavní cestě v 7eleven kupujeme kokinka a spěcháme na taxi. Čekáme, čekáme, auto nikde. Chajzl jeden. Zase se na nás vybodl. Koupím si shake guava,  z jakéhosi exotického ovoce,  a Pavel kuřecí stehno a vydáme se pěšky. Odmítneme jedno taxi za 400 (mám chuť si poklepat na čelo), druhého za 200 bereme. V hotelu si jdu zaplavat do bazénu, pak krmíme opičky a ary. Přidá se k nám Pavlův kámoš pes, který děsí opice.

V půl sedmé jdeme na večeři. Dáváme si banánový a melounový shake, hamburgery s hranolkama a jako dezert smažené banány se salkem. Lepší papáníčko jsme ještě nejedli. Zaplatíme 400 bathů, hambáče jsou v restauracích hrozně drahé. V hotelu skočím do bazénu, ale je dneska nějak stude-ný. Počasí se uklidnilo – vítr nefouká a dokonce jsou vidět hvězdy. Že by zítra sluníčko? Pája si koupil jehlu a nit, (naivně si myslel, že jsem to vzala z domu) a šije na terase náramky z mušliček.

8. den

 V devět jdeme snídat, furt to samé. Přemýšlíme, co s načatým dopolednem. Protože vylezlo konečně slunce, jdeme se vylepit k bazénu. Moře trošku postoupilo, chodíme po pláži a čvachtáme se ve vodě po stehna. Opaluji se, co to dá. Pavel se ke mně přidává, ale nechce se mazat. Je jako beran. Ve 2 hodiny jdeme na Lamai, odvoz máme domluvený na čtvrt na osm, času dost. Nejdříve k internetu, těšíme se na zprávy z domova. Dneska však ně-jak něpremáva, jde to strašně pomalu. Vzdáme posílání fotek a jdeme hledat restauraci. Na pláži je krásná dvouposchoďová, s výhledem na moře. Pozorujeme rychločluny a lidi na pláži. Objednáváme si rybu Red Sniper. Se servírkou máme potíž se domluvit, je z nás trošku zoufalá. Odběhne a přinese ukázat čerstvé ryby na tácu.

Jednoho macka si vybereme. Dáme si pivo, kolu a ještě zkusím strawberry coctail. Ryba byla úžasná, dali jsme si ji s hranolkami. Platíme 690 bathů, což je dobrá cena. Ryba stála asi 380 bathů. Usadím se v kadeřnictví a nechám si udělat copánky. Ta paní u toho funí, jdou jí pomoct další dvě. Pája mezitím šmejdí po obchodech a shání krém po opalování. Je rudý jak rak, říkala jsem mu to. V Thajsku to opaluje nejen přes mraky, ale snad i přes střechu chajdy. Pavel se nudí jak pes, nechá si tedy udělat v salonu olejovou masáž. Copánky trvaly dvě a čtvrt hodiny. Zaplatíme i s masáží 1000 bathů. Vypadám jak debil, chce se mi brečet. Pavel z toho tak velkou tragédii nedělá, chlap, no. Jdeme se projít nočními ulicemi, bude osm. Taxi jsme prošvihli.

Procházíme večerním tržištěm, kde je všechno možné. Pavel si kupuje náramek z mušlí za 250 bathů. Naháněči nás dostrkají do restaurace, kde si dáme mekong s kolou, banánový shake, já kuřecí s kešu oříšky a rýží a Pavel zkusí baracuda steak. Doufáme, že to přežije... Platíme 490 bathů. Příjemná restaurace, až na ten smrad, protože jsme si sedli k pultu s čerstvými rybami. Nastupujeme do dobytčáku, srážím cenu z 300 na 200 a jedeme do hotelu. Potom další dvě hodiny s Pavlem rozplétáme miniaturní copánky s asi pěti sty korálky. Nebudu chodit jak cinkající cirkus.

9. den

 Vstáváme v 7 ráno, nasnídáme se (zas to samé) a dobalíme zbytek. Nějak se nám ty věci rozmnožují. V půl deváté jdeme na recepci vrátit klíč, kupujeme ještě dva pohledy resortu za 40 bathů a čekáme na pick-up. Už si začínám myslet, že nepřijedou, tož to by byl průser. Nakonec se však natlačíme do auta a to nás odveze do přístavu.

Lodí se přepravíme do Surat Thani, tam čekáme dalších 45 minut na autobus, který nás odveze do Krabi. Surat Thani je hnusné, prašné a špinavé město. 13:45 odjíždíme. V příručce Lonely Planet zjišťuji, že cesta potrvá dvě až čtyři hodiny. Jedeme čtyři, samozřejmě. Hrůza. Autobus z roku raz dva nás vyklopí v bohem zapomenuté krajině.

Domlouváme dobytčák za 400 do přístavu. Což je docela vtip, protože až dosud jsme netušili, že na místo našeho dalšího pobytu musíme zase lodí. Najímáme člun za 170 bathů, který nás ovšem vyklopí na Railey. K naší pláži to prý nejde, je tma, prý až ráno. Ochotná spolucestující nám daruje mapku s vyznačenou čarou odkudsi kamsi. Vysvětluje, že máme jít přes buš asi 30 minut, potmě. Nebo si prý máme zaplatit na Rilay pokoj. Ani mě nehne trmácet se v noci po hornatých kopcích s baterkou v ruce.

Ubytujeme se v hotelu Diamond View, ke kterému vede asi sto padesát strmých schodů. Vyhlídka, no. Dostaneme pěkný bungalov z tropické zahradě s bazénem. Odhodíme bágly a jdeme hledat kus žvance.

Railey je živé místo s mnoha restauracemi, hotely, bungalovy a bary. Přesto se zde cítím jak v prdeli světa. Dáme si špagety bolognes, melounový shake, pepsi a kolu. Platíme 350 bathů. Z internetu píšeme maily domů a pak jdeme na procházku. Posadíme se do pěkné dřevěné restaurace s velkým promítacím plátnem, díváme se na Madagaskar 2 a pijeme ice coffee a smažený banán se zmrzlinou. Platíme 190 bathů a škrábeme se do výšin, do našeho domečku. Bazén je studený jak prase, takže zvládneme jen rychlokoupel a pak se totálním vyčerpáním zhroutíme do postele. Doufáme, že zítřek bude lepší. Už začínám mít depky, fakt.

10. den

 Vstáváme v 7 hodin, odcházíme z hotelu. Na poslední chvíli si vzpomenu, že mi včera vzali na recepci pas. Jenže nikde nikdo. Uklízečka anglicky neumí, domluva na pytel. Čekáme na recepční. Potom bloumáme po pláži a hledáme někoho, kdo by nás člunem převezl na západní Railey. Všichni se vykrucujou, ukazují na vlny a posílají nás pěšky. Nakonec přesvědčíme jednoho týpka, který nás odveze. Naúčtuje si 1200 bathů, dám mu tisícovku, víc ani ránu. Pěkně na nás vydělal, zmetek jeden. Když vystoupíme, vítr mu bouchne s lodí o jinou. Kéž by mu tu bárku rozflákal. Najdeme Tonsai Bay Resort. Na pláži, kde není ani noha a vypadá to tu, jako by tu poslední dva tři měsíce ani jedna nešlápla, to jde celkem snadno.

Odměnou je nám krásný bungalov zasazený přímo v buši. Doufám, že nás tam nic nesežere. Jdeme se nasnídat. Stůl máme přímo na pláži, dva metry nad mořem. Je to překrásné. Dáme si american breakfast – omeletu, párečky, tousty, ovoce, kávu a džus. Královská snídaně. Z internetové budky, která je celá prosklená a za monitorem počítače se rozkládá moře, píšeme zprávy domů. Dáme se do řeči s pánem od internetu. Vysvětluje nám, že odtud lodní taxi nejezdí, zvlášť, když jsou vlny. Pouze z Rilay East. Začínám mít fakt obavy, jak se z téhle díry dostaneme na letiště. Běžte pěšky, říká dobrý muž, ukazuje nám cestu skrz horu na mapě. Rozhodneme se procházku vyzkoušet hned.

Přejdeme skálu, škrábeme se po kamenech do prudkého kopce, asi 15 minut nahoru a dolů. Objevíme se na velké pláži Ao Nang Beach. Totálně zchvácení se zhroutíme do plážového baru a odpočíváme u ledové kávy po 115 bathech. Tak to je zlodějina. Chvíli civíme do mapy a vydáme se dál. Přejdeme pláž, pokračujeme pěší zónou a labyrintem se za pět minut octneme na Railey East. Čárymáry a jsme tu. Spadne ze mě óóóbrovský balvan. Víme, jak odsud. Jdeme zpět.

V bungalovu si dáme sprchu a odfrkujeme na terase. Přemlouvám Pavla, abychom hráli karty. Chvílemi jsou lijáky, které ale rychle ustávají. Pak se jdeme projít po pláži. Šmejdíme kolem, ale kde nic, tu nic. Jenom neuvěřitelný bordel z odpadků. Sedneme si do jedné restaurace, která vypadá děsně. Jak u cikánského ghetta či nádražní bufet. Dáme si ananasový a kokosový shake a překvapivě výborné papáníčko. Dostanu maso s rýží, oříšky a spoustou zeleniny ve vydlabané loďce z ananasu. Pavel nudle s masem. Oba dva si pochvalujeme. Za tuto neuvěřitel-

nou baštu, za kterou by se nemuseli stydět ani v Intercontinentalu, platíme 280 bathů. Vedle v obchůdku kupujeme 2 piva a bacardi za 230 bathů. Procházíme se džunglí po stezce a dostaneme se do miniměstečka restaurací, barů, klubů, hotýlků a bungalovů. Krása, akorát je všechno opuštěné a zavřené. Není sezona. V bungalovu pak sbírám prádlo a jdu ho odnést do laundry. Naváží mi 1 kg za 50 bathů. Zítra ráno bude vypráno. Kupuji ještě kávy, repelent a Pavlovi voňavku. Platím 300 bathů. V chajdě si pouštíme Bridget Jonesová 1 a 2.

11. den

 Dneska jsem poprvé vstala první. Píšu na terase deník, je 7:45 a Pája spí. Za chvíli půjdeme na snídani, kde se rozhodneme, jestli jít na pláž (zase ty skály, achich ouvej) nebo pojedeme na výlet. Jak teď vidím to počasí, výlet na Phi-Phi necháme na zítra. Je zase zataženo. Tady snad slunce nesvítí, nebo co. Po snídani se vydáme na východní pláž Railey. Škrábeme se po skalách jako profíci. Slunko začíná péct a my se tam dopachtíme mokří jak myši. V obchůdku kupujeme vodu, potápěčskou výstroj za 750 bathů a dvoje krásné šatečky po 150 bathů. Začíná pršet, jdeme se schovat. U stánku s grilem si Pavel kupuje rybu Badu. Dáme si malibu s ananasovým džusem. Je to jen přeprška, takže pokračujeme. Koupíme si výlet na Phi-Phi za 3000 bathů na zítra a jdeme na pláž.

Vlny jsou obrovské, pěkně se s Pavlem vyblbneme. Neodbytná stará Thajka přijde otravovat na naši rohož. Nabízí masáže nohou. Odmítám. Lehnu si a zavřu oči. Nepomáhá to, babka si přisedne a hladí mi nohu. Stále rezolutně odmítám. Hučí a hučí, až mi nezbyde než souhlasit, jinak bych se jí nezbavila. Je hrozná vtěrka. Po masáži chce 500 bathů, jsem rozčilená, protože jsme se dohodli na 250. (Což je i tak cena jak hrom.) Babka však říká, že mi nohy taky čistila peelingem či co. Nechce se mi dělat virvál, proto radši platím a vytočená do vrtule odcházíme z pláže. V restauraci u moře, která připomíná větrnou hůrku, si dáme oběd. Máme špagety s kuřecím a kávu a máme co dělat, aby nám to neuletělo. Platíme 280 bathů. Ještě od dědy na pláži koupíme foukací píšťalu za 200 bathů a vydáme se na horolezeckou túru. Pavel se mi směje, jak v nových šatečkách hopsám po skále. Na naší pláži praží slunce, takže si lehneme a opékáme těla. Potom v budce s internetem píšeme maily domů a u domorodkyně si dáme úžasné palačinky s banány. Bombastická chuť. Platíme 60 bathů a jdeme do domečku.

Chvíli blbneme s foťákem, Pavel běhá s potápěčskou výstrojí mezi palmami. Uvaříme si kafčo, sprchmeme se a jdeme na pláž papat. K večeři si dáme melounový shake, kuřecí s kešu oříšky a rýží a plátky ovoce jako zákusek. Porce jsou jak pro dřevorubce, ovoce do sebe tlačíme násilím. Platíme 310 bathů. S baterkou se procházíme po pláži a naháníme kraby. Je jich tu tolik, (jsme na Krabi) že pomalu není kam šlápnout. Pavel jednu zdechlinu vezme do sáčku, aby ji nechal ožrat mravencema před chatkou. Jo, jo. Ráno je krab pryč.

12. den

 Vstáváme 7:15, sbalíme saky paky na výlet a jdeme na snídani. Dáváme si zase american breakfast a vyrážíme na túru na druhou stranu. Než tam dojdeme, jsme vykoupaní ve vlastní šťávě. Dneska je příšerné dusno, nic se ani nehne. Na lístku máme napsáno odjezd od hotelu Sand See Resort. Ptáme se číšníků, uklízečů a všech, co se tam mihnou, kde je odjezd naší lodi. Jeden říká na východní straně, jeden na západní... Jsme zmatení. Po vzoru německé rodiny, která jede taky na Phi-Phi, jdeme na východní stranu. Chvíli čekáme, leje z nás jako z konve. Pak se dovídáme, že na výlety se jezdí ze západní strany. Super. Letíme jak splašení na druhou stranu, začínají přijíždět speed boat. Vyzvedávají výletníky, ale nás nikdo nechce. Je devět patnáct. Na pláži stojíme my a dva Angličani. Kdy už málem akci balím a vzeky brečím, přijíždí poslední člun a nabírá Anglány. Vnucuji průvodci naše lístky, ale on nás nechce, má vyzvednou jen dva lidi. Nedám se, nakonec kamsi telefonuje a pak nás tedy bere s sebou. Jediná místa se našla vepředu u čumáku. Vypadá to super, ale... jenom do doby, než člun nabere pekelnou rychlost. Jsou velké vlny, loď na ně najíždí a svou váhou padá zpět jako šutr. Křečovitě se držíme všeho, čeho se držet dá, občas i nedá. Pavlovi začíná být blbě. Pak to vzdá a utíká dozadu, aby nepoblil ostatní lidi. Delegát ho usazuje vzadu u motoru. Po 45 minutách mám naklepaný zadek a všechny vnitřnosti. Zastavujeme na Viking Cave, v úžasné zátoce plné barevných rybek. Vyskakujeme z lodi a jdeme se osvěžit. Za 15 minut pokračujeme na Maya Bay. Je to pláž, kde se točil film The Beach. Je krásná, ale přecpaná lidmi. Půl hodiny se čvachtáme v zelenkavé vodě s běloučkým písečkem. Pokračujeme dál, zastavujeme se na obydleném ostrově Phi-Phi Don, kde nás čeká v restauraci na pláži oběd. Zkusíme všechno. Pálivou polévku s mořskými potvorami, rýži, rybí kostky v omáčce, smažené ryby a špagety se salsou. Jako dezert krájené ovoce. Pak se jdeme s Pavlem projít po ostrově. U stánku kupujeme Adulkovi krásný plážový komplet s kaligrafií, já si kupuji podobnou halenu. Přibereme ještě pohledy a platíme 730 bathů. Prošmejdíme trhy a vracíme se na loď. Další zastávkou je šnorchlování u korálové zátoky. Fotíme rybičky, ale opět se posere foťák. Hejna ryb jsou krásná, kolem hlavy mi jich plave najednou stovky. Je to zvláštní pocit dotýkat se jich, plavat mezi nimi.

Poté odjíždíme na nejkrásnější místo na světě, které jsme kdy viděli. Ostrov Bamboo Island. Ze záplavy bílého písku bolí oči, modř vody je neuvěřitelná. Nalézáme velkou mušli perlorodku a schováváme ji na památku z tohoto úžasného místa. Foťák se mírně vzpamatoval, hraju si na modelku z Elite či jiného prestižního časopisu a fotím životní fotky. Pak se vystřídáme, fotím Pavla. Beru do ruky kameru, abych tu krásu zvěčnila. Ta stará těžká kráva, se kterou se pachtíme, se rozhodla ukončit svou životnost právě dnes. Paráda. Po odpočinku nasedáme na člun, dostaneme svačinku – čerstvé ovoce a buchtu  a odjíždíme zpět. Tento výlet vyryl do naší paměti nesmazatelnou stopu, ještě dnes cítíme pod nohama měkký teplý písek.

 Večer jdeme do restaurace u moře, dávám si na rozloučenou ananasovou loďku s rýží a kuřecím, Pavel nudle a kuřecí. Pak musíme balit, ráno odjíždíme. Je třeba opět zredukovat počet věcí, takže veškerá hygiena – šampony a podobně zůstává tam. Musíme tam nechat i báječnou velkou rohož a jeden ručník. Už nejde fakt nikam vecpat.

13. den

Ráno balíme zbytek a jdeme snídat americkou snídani. A je to tady. Čeká nás výstup, který bravurně ovládáme, ovšem bez batohů. Jde to docela ztuha, na pláži shodíme bagáž a jdeme se osvěžit. Poté pokračujeme, hledáme převozníky do Krabi. Musíme počkat, další loďka odjíždí skoro za dvě hodiny. Máme sice časovou rezervu, ale začínám se třepat jak ratlík, aby nám neufrnklo letadlo. Přímo na pláži si dáme pivo a melounový shake a čekáme. Loďka je tady, spadl mi kámen ze srdce. Cestujeme ještě s dalšími třemi lidmi a pohledem kloužeme po majestátných skalách, slunce praží a my se loučíme s touhle nádherou. Zhruba za 45 minut jsme na místě. Zastavíme si dobytčák, který nás odváží na letiště. Jsme tam včas. Naše letadlo však má zpoždění, což mě strašně štve. Chtěla jsem být v Bangkoku ještě za světla. No, v Thajsku není dobré si plánovat, všechno stejně dopadne jinak. Jdeme do bufetu na oběd, jíme jakési bagety a ovoce. Najdeme boční východ z letiště, odkud můžeme chodit kouřit ven. Zpět se dostáváme přes kontrolu, když je to poněkolikáté, hledí na nás jak na blázny. V letištní hale hrajeme karty, koupíme si úžasnou zmrzlinu a čekáme. Mám pocit, že pořád na něco čekáme. Konečně je letadlo tady a my se vracíme zpět do Bangkoku. Na letišti si bereme taxík a jedeme do hotelu 13 Coins Airport Grand Resort. Dostaneme pěkný pokoj v pavlačovém domě, převlečeme se a jdeme do hotelové haly na večeři. Vybereme si nadívané celé kuře a domácí pizzu. Je to úžasné. Pak už jdeme spát, ráno nás čeká perný den.

14. den

 Na snídani dostaneme obdobu american breakfast, domlouváme taxíkem odvoz centra. První naší zastávkou je obchoďák Central Department Store na Ploenchit. Za zhruba 40 minutovou jízdu platíme 120 bathů i s dýškem. V obchoďáku vybíráme malinkou kamerku s paměťovou kartou, foťákem, pouzdrem, zavěšovací skobou a podobnými serepetičkami za necelých 5 tisíc korun. Musíme ji však nabít, proto najdeme po větším úsilí taxíka, aby nás dovezl na Khao San Road. Sedneme si do baru, nabíjíme kameru a mezitím popíjíme a pozorujeme ruch. Ujasňujeme si v mapě cíle našich výšlapů (spíš výjezdů, protože pěšky se nikam nedá dostat). Jedeme se podívat na Wat Pho, kde je obrovský zlatý ležící buddha. Zouváme si boty, dáváme je do obrovského botníku a já se s nimi potichu loučím. Už se vidím, jak budu chodit po Bangkoku v bílých ponožkách. Chrám je nádherný, má úžasnou atmosféru. Všude je slyšet posvátné ticho a šepot lidí, doprovázené cinkotem mincí. Podél celého chrámu jsou misky, do kterých lidé házejí mince. Vybíráme tedy z peněženky ty největší mince a vhazujeme je dovnitř. Po vyplenění peněženky si všimnu, že v miskách jsou jakési penízky štěstí, které rozhodně neslouží coby platidlo. No nic, tak máme tam nahoře předplaceno. Procházíme se komplexem, který je rozhlehlý – je zde více watů, staveb, jezírek a soch. V suvenýrech nakupujeme pohledy, klíčenky se slonem, barevnou vyřezávanou masku a vějíř, který už nedám z ruky. Je neuvěřitelné horko, všechno se na nás lepí.

 Dále máme v plánu Grand Palace, ale není nám přáno. Královna si dnes usmyslela palác navštívit, tudíž je zavřeno. Najdeme tuk-tuk a domlouváme neuvěřitelnou cenu 40 bathů, aby nás někam zavezl. 

Jedeme na The Golden Mount, vystoupáme asi pět set schodů, podél nichž jsou samé zvony a zvonky. Zvoním jako o život. Nahoře je krásný výhled na celý Bangkok. Zlaté střechy chrámu promíchány s chatrčemi a supermoderními budovami. Na Zlaté Hoře sedí také obrovský buddha, jak jinak než zlatý. V suvenýrech kupujeme zvonek na památku a penízky štěstí. Sestupujeme dolů a jsme opravdu překvapeni, že tuk-tukář na nás čeká. Cesta tuk-tukem je drsná. V Bangkoku je příšerný smrad, výfuky z aut nám čadí do obličeje, klima žádná. Zastavujeme u dalších dvou watů a nakonec v obchodě se zlatem. Tuk-tukář nás upozorňuje, že nemusíme nic kupovat. Blíží se naše výročí svatby, Pavel mi kupuje prstýnek z bílého zlata. Tuk tuk nás odveze zpět na Khao

San, platíme, přidáváme i dýško. Pavel touží vidět čínské město, proto zastavujeme další tuk-tuk a necháme se odvézt do China Town.

Poté se opět vracíme na Khao San (křižujeme Bangkok jak při piškvorkách), kde nakupujeme batoh, trička a další drobnosti a dárky. Necháme se odvézt do největšího nákupního centra WTC, což je obrovská osmipatrová budova plná luxusních obchodů, stánků, obchůdků, restaurací, kin, a podobně. Bloudíme hned v druhém patře, jeden kruh se dělí na několik dalších vnitřních kruhů a za chvíli nevíme, kde jsme. Projdeme zhruba tři patra a na víc nemáme sílu. Na takový obchoďák bychom potřebovali nejméně dva dny. Zastavujeme taxík a necháme se odvézt zpět do hotelu. Loučíme se s nočním Bangkokem, který je osvětlený jak vánoční stromek. Jdeme si do baru sednout na kafe. Přisedá si k nám manažer restaurace a jeho kamarád. Objednávají víno a nechtějí nás nechat jít. Chvíli si s nimi povídáme, fotíme se spolu, pak už vyloženě musíme utéct do pokoje. Sbalíme všechny poklady, které jsme v Thajsku nashromáždili a já padnu na postel jak pytel brambor. Za dvě hodiny mě budí telefonem z recepce. Je čas vstávat. Taxíkem odjíždíme na letiště. Dvě hodiny čekáme v řadě na odbavení, je to nekonečné. Je brzo ráno, nebo spíš pozdě v noci. Padám hlady i žízní. Na letišti je všechno zavřené. Vystojíme si další frontu na víza a usedáme do letadla. Okamžitě usínáme. Cesta zpět do Kijeva se zdá mnohem kratší. Tam už pomalu ožíváme, nakoupíme pár drobností v duty free a zase čekáme. Naše letadlo má zase dvě hodiny zpoždění. To snad není pravda. My na to máme snad monopol. Konečně se dočkáme a frčíme do Prahy. S pohledem na hodinkách počítám každou minutu. Musíme stihnout airport express, který nás odveze na pendolino. Půl hodiny zoufale kroužíme nad Prahou, jsem vzeky bez sebe. Přes víza se dostaneme v cuku letu, náš batoh je mezi prvními na pásu. Airport express odjíždí za pět minut. Běžíme přes letiště jak střela a venku hledáme stanoviště autobusů. Máme štěstí. Ještě na nás počká a můžeme jet. Jenomže abychom měli tolik štěstí? Ani náhodou. Praha je rozkopaná, autobus objíždí každou díru. Za tři minuty odjíždí pendolino. Běžíme na nádraží a hledáme peron. Za dvě minuty. Za jednu. Dobíháváme vlak, natahujeme se ke dveřím. Vtom se pendolino pohne a rozjede. A je to v prdeli. Stačilo pár sekund a mohli jsme být za čtyři hodiny doma. Místenky můžeme vyhodit. Zjišťujeme další spoj, který jede sice už za necelé dvě hodiny, ale přes všechny díry a dědiny. Voláme domů o svém pozdějším příjezdu. Tchyně přiveze večer Adama k nám domů, zítra musí ráno do práce. No, to snad stihnem, jestli vlak nevykolejí...

V půl desáté večer dorazíme domů. Je to zvláštní pocit. Žádné palmy, žádné moře, žádný smích. Všude jsou zakaboněné ksichty a uštvaní Češi. Políbíme spícího syna, vysypeme písek z oblečení, vybalíme dárečky a vzpomínáme... Jako by to bylo už hodně dávno.